Posezení u vrby

7. července 2012 v 20:25 | Hanka |  Vypsanou tužkou
Pěkný sobotní večír.
Jsem živoucí příklad rozdvojeného znamení, čímž se u mě nálady střídají jako aprílové počasí. A i když možná někdy nechci, dopadne na mě temná chvilka a z rázem ukecané holky hýřící vtípky se stane ta vážná osoba nad vším dumající a hledající ve všem smysl a odůvodnění. Tentokrát ale nechci hovořit o mně. Jen prosím omluvte moje pesimisticky sentimentální výlevy v podobě tohoto textu. Alespoň pro tentokrát..


Ještě než se ale dostanu k otázkám, jež mi momentálně výří hlavou a daly by se s klidem nazvat řečnickými, musím zmínit pár skutečností z minulosti mého života. Kdo ví, proč to tu hodlám psát, ale vím, že jestli to v mém nynějším psychickém rozpoložení nenapíšu, vypaří se mi to za nějakou chvíli jako pára nad hrncem z hlavy a veškeré myšlenky zůstanou nezachyceny. Je dosti možné, že s odstupem času, až budu možná svá následující slova číst, budu pokoušet jednoduchého a prostého smazání s vírou, že všechna tato slova zmizí, neboť jejich význam je čistě subjektivním pohledem na nynější událost a časem úplně pozbydou svého významu.

I já jsem jedna z těch, jejichž rodiče se rozhodli jít svou vlastní cestou. Jejich skutečné odloučení ale začalo mnohem dříve, než se o rozvodu vůbec mluvilo začalo. Tátovo zaměstnání zkracovalo jeho veškerý čas strávený s rodinou na minimum, tudíž, ač je to možná nepěkná pravda, mě rodičův rozvod nijak zvlášť nepoznamenal. Zaznamenala jsem jen nepatrné změny v tehdejším životě. Ač se mezi nimi za ta léta stalo cokoli špatného, a že toho nebylo málo, nakonec se přeci jen rozešli v dobrém a s klidem bych mohla říci, že nyní spolu vychází lépe než dříve.

Ač bylo společných rodinných chvil málo, nějaké pěkné vzpomínky ve mně přeci jen zůstaly. V oné době jsem měla pouze starší sestru. Ta zastávala maminčinu pomocnou ruku. Vařila, uklízela. Já byla přesný opak. S tátou jsem lezla pod kamion, zapojovala elektřinu v obýváku, brousila schody a nahazovala omítku. Byla jsem ta tatínkova.

Jakmile se ale nadobro odstěhoval a přestali jsme se vídat, veškerá pouta se zpřetrhala. Po více než třech letech jsem se s ním bavila, avšak s tím rozdílem, že já už nebyla ta jeho malá holčička, co byla věčně s ním, pomáhala mu a chtěla s ním trávit volné chvíle. Měla jsem dočista vlastní život. Našla jsem si mužskou oporu a toužila uskutečnit vlastní sny. Nebylo to takové jaké to bývalo. Nešlo se po x letech vrátit do zajetých kolejí a dělat, že se nic nestalo. Naše cesty se zase rozešly.

I přestože jsme spolu měli od malička pěkný vztah, nevyhledávali jsme společnost toho druhého. Netoužili jsme po záchranné konverzaci, přestali jsme vnímat toho druhého. Až pár měsíců zpět, když se mi podařilo složit maturitu a mamka mi řekla, že bych to měla tátovi napsat, se možná oba z nás snažíme alespoň trošičku změnit. Na mou zprávu o dokončení studia mi odpověděl hned. Byla jsem překvapená a možná i šťastná. Bylo mi do breku, když jsem četla, že jsem šikovná. A musela jsem se usmát nad tím, že můj táta umí psát smajlíky.

Dnes jsem mu po té dlouhé době psala opět. Má narozeniny. Přišla mi slušnost napsat alespoň strohé přání k narozeninám. Tím víc mě zarazila jeho odpověď s otázkou, jak se mi daří. Ve chvíli, když jsem mu odepisovala mě napadala spousta otázek. Přišlo mi, že jsme si tak strašně cizí, tak jestli bych mu neměla vykat. Jestli si dokážu vůbec vybavit toho, jemuž teď odpovídám. Bylo to zvláštní a vůbec nejsem na něco podobného zvyklá. Vlastně ani k mamce nejsem tak vázaná. Nemám potřebu ji volat nebo psát. Asi jsem vyletěla z hnízda příliš brzo...

Hanka
 


Komentáře

1 Taychi Taychi | Web | 7. července 2012 v 21:47 | Reagovat

Naši jsou taky rozvedení a podle mě spolu vycházejí líp. Bydlím s mámou, kterou taky stejně vídám denně minimálně kvůli její snaze mě dobře zajistit. tátu vídám ještě méně, protože bydlí dál od nás a prostě není moc času, ale aspoň si voláme. Tím, že nemá tu potřebu mě hlídat jak oko v hlavě, protože ví, že to za něj dělá máma, máme spolu zvláštní vztah. Dokážeme se spolu bavit o klucích i o prsou a prostě v pohodě, jak přátelé.
  Je mi teprve 14 let, ale mám pocit, že  emocionálně dospívám rychleji než ostatní. Že prostě jsem víc samostatná. Jejich rozvod mě nějak nevyvedl z míry, ba naopak, byla jsem za něj ráda. Naopak své sestře bych asi měla vykat, protože jsem ji naposledy viděla před rokem na babiččiným pohřbu. Ale plánuju ji napsat, jestli by se nechtěla sejít. :-)

2 pavel pavel | Web | 12. července 2012 v 20:26 | Reagovat

Možná se dokáži do tvého otce vcítit když jsem taky rozvednej i když krátce. S dcerou mám taky dobrý vztah a přesto moc často spolu nekorespondujeme. Jsem rád když mi pošle mail a hned ji odpovím, ale bohužel sama od sebe mi obvykle nenapíše a já se nechci, protože má už rodinu, vnucovat.
Myslím že bys mu měla častěji napsat a bude jistě rád a odpoví ti.  
Kolik ti vlastně je?

3 Hanka Hanka | Web | 13. července 2012 v 9:43 | Reagovat

[2]: I když bych možná chtěla někdy sebevíc mu napsat, je tam mezi námi stále ona bariéra odstupu. Snad se to ale časem změní. A je mi 19, dokonce i v profilu to mám ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama